 |
 |
 |
 |
 |
 |
Georges Rouault: malíř hrůzy či malíř radosti?
Kompletní článek včetně fotografií najdete v rubrice Kultura 11/2011
Francouzský výtvarník Georges Rouault se narodil v Paříži roku 1871. Původně se vyučil v malbě na skle, což mělo pozdější vliv na barevnou skladbu jeho obrazů. Studoval u Gustava Moreaua, který vycházel vstříc individualitě svých žáků. Byl také jeho nejoblíbenějším žákem a později se stal ředitelem muzea G. Moreaua založeného roku 1902. Zprvu vystavoval se skupinou fauvistů, ale s nimi ho pojila jen samotná forma obrazů, nikoli námět. Georges Rouault byl velmi nábožensky založený člověk, což se také promítlo do jeho obrazů. Vedle náboženských námětů jsou ale stejně dominantní obrazy se světskou, ba pouliční tematikou kejklířů a šašků. Krutost a karikatura je ovšem do tváře vtisknuta všem, nikoli jen ženám z podsvětí a falešným soudcům.
Jak jsem se již zmínila, v jeho výtvarném projevu je patrný vliv původní profese vitrážisty. Používá jasné barvy, aby nahradil úlohu slunce. Časté je použití základních barev a jednotlivé barevné plochy jsou orámovány černou barvou. Malba působí synteticky, včetně stínování. I když se ale na první pohled zdá, že jednotlivé barevné plochy jsou jednotvárné, jsou roztříštěny nepatrnými skvrnkami kontrastních barev. Proto i černé plochy nepůsobí tvrdě a strnule.
Georges Rouault je kvůli svým námětům často považován za malíře hrůzy. Lidé ale nechápou jeho vztah k malbě a k samotnému vzniku, jak se dočteme v jeho knize. „Když zavřu oči, zdá se mi někdy, že slyším vlny vzdálené hudby. Jak unikám do určité malířské poetiky, ticho se zaplňuje obrazy, zvuky a rozlehlými krajiny, neprobádanějšími než severní pól [...]. Ale lidé mají hrůzu ze všeho, čeho se mohou jen dohadovat a nevidí to na vlastní oči. Malíř radosti!... Proč ne? Byl jsem tak šťastný, že mohu malovat, byl jsem do malby blázen, v nejčernějším smutku jsem na všechno ostatní zapomínal. Kritikové si to neuvědomovali, protože jsem dělal tragické náměty. Ale copak je radost jen v námětu?“ (ROUAULT, G.: O umění a životě, s. 74)
Zmíněné řádky přispívají k otázce, jakým způsobem lze hodnotit samotné umělecké dílo. Zda je oprávněné se jako kritik či divák pouze omezit na vnímání a hodnocení samotné formy, či se také pokusit zamyslet se nad procesem vzniku, a posoudit tak kontext mezi autorem, zvoleným námětem a provedením. Je samozřejmé, že se objektivně shodneme pouze na popisu formy, význam je pak otázkou interpretací a prožitek z díla je pak zcela subjektivní. Ještě složitější je pak posoudit, jakým způsobem dílo vznikalo a co cítil samotný autor při jeho realizaci (viz zmíněný příklad G. R., jehož dílo je pak vnímáno zcela rozporuplně). Je ale dobré se nad těmito otázkami zamyslet při další návštěvě v galerii.
Další články v kategorii:
Hudební novinky - Kultura 11/2011