 |
 |
 |
 |
 |
 |
Jana Rychterová: Umím lidi rozesmát i rozplakat
Kompletní článek včetně fotografií najdete v rubrice Look 12/2011Zpěvačka veselých i smutných šansonů přijela na rozhovor na krásném chopperu. Zakuklená od hlavy až k patám. Aby ne, byl konec listopadu. V prvním momentu mi tím vyrazila dech, v tom druhém jsem si uvědomila, že motorka k ní vlastně patří stejně jako její bezprostřednost, humor a velký úsměv.
Kde se ve vás bere tolik pozitivní energie?
Někdy mám pocit, že se cítím jako vyždímaný hadr. Ale jakmile přijdu mezi lidi, tak mě to hrozně nabije. Vím, že člověk by se měl učit být sám, což mi někdy vyhovuje. Jenže když je mi smutno, potřebuji se setkat s někým, kdo se na mě usměje, a já mohu nasávat.
Pomáhá vám i jízda na motorce?
Ano. Úplně jsem si ji zamilovala. Vím, na listopad je to netradiční příjezd. Ale jízda na motorce mě dobíjí. A navíc si na ní zpívám.
Slyšíte se?
Ano! Jsem zavřená do helmy, ve které mi to hezky rezonuje. Slyším alikvoty… Někdo dokonce říká, že je to léčivé. Já se každopádně cítím báječně. Mám ráda i jízdu autem, ale vítr okolo člověka působí přece jen jinak.
Co říkáte na obdivné pohledy kolemjdoucích, kteří se před vaší motorkou zastavují, jako právě nyní?
Už jsem si zvykla. Každá ženská, která jezdí na motorce, musí počítat s tím, že chlapi víc koukají po mašině než po ní.
Jak dlouho trvá vaše láska k motorce?
Poměrně krátce. Loni jsem prodělala životní převrat – rozvedla se a našla si jiného mužského, motorkáře. Nejdříve jsem jezdila jako bágl za ním a říkala si, jak jsem mohla těch 39 let žít bez motorky! Je pravdou, že když mi přítel řekl, že bych si měla udělat řidičák na motorku, tak jsem se bránila. Ale ráda podlehla… Letos mám najeto 16 tisíc kilometrů, což je, myslím si, slušné číslo. Nejezdím jen na výlety, ale používám ji i při cestách do Prahy, protože bydlím kousek od hlavního města.
Někdo zpívá odmalička, vy jste se ale na pódiu objevila později?
Až ve třiceti letech. Někteří tou dobou končí. Jako holka jsem o zpívání snila, hrála jsem si na zpěvačku, ale nikdy mě nenapadlo, že bych ji „dělala doopravdy“. Po vystudování pedagogické školy jsem pár let učila. Pak jsem se zúčastnila Caruso show, vzpomínáte si na ni? Šlo o televizní pěveckou soutěž. Vyhrála jsem ji. Šlo to samo. Jedna známá mi tehdy řekla, proč vlastně nezpívám. Tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit a po uplynutí nějakého toho roku jsem se doopravdy odhodlala.
Jak jste začínala?
Psaním písniček pro děti. Učila jsem, bylo to přirozené. A do dneška pro děti vystupuju, i když jen okrajově. Pak se mi začaly postupně objevovat písničky i pro dospělé. Říkám objevovat, protože když jsem složila první píseň, tak někdo řekl, že to je šanson. Aniž jsem cokoli plánovala. Je pravdou, že jsem vždy skládala písně, které měly příběh. Tím jsem se vyřadila z hlavního proudu ještě před tím, než jsem do něj stihla naskočit.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Já myslím, že vydržet. Šansony jsou písničky, které zrají. Nejdříve to vypadalo, že budu zpívat jen v malém klubu. Ale poslední dva roky se posluchači začínají nabalovat a už nemám strach, jestli přijdou. A z toho mám obrovskou radost.
Jak se daří českému šansonu?
Spíše než šansoniérka preferuji označení písničkářka. Protože písničkářka si své skladby píše i skládá. A lidé se jich méně bojí. Ze začátku jsem musela bojovat se zažitými předsudky, že šanson musí být depresivní, jen pro starší a pokročilé, a že u něj nemůže být dost srandy. Já mám ale na vystoupeních chvíle, kdy lidé pláčou i se válí smíchy.
Kdy jste naposledy někoho rozesmála?
Publikum při posledním koncertu. K rozesmání mi pomáhá i můj dvorní houslista Vladimír Iljič Pecháček, který je mojí druhou polovinou na pódiu. On sice vypadá jako hodně seriózní pán, ale občas plácne tak strašlivou věc... Obrovsky si rozumíme, jsme skvěle sehraný tandem.
Jste jediná písničkářka, která má i veselé skladby?
Nejsem jediná, ale méně obvyklá. Posluchači tohoto žánru mi dost často říkají, že u ženských písničkářek je humor neobvyklý. Naprosto úžasná je Ester Kočičková nebo méně známá Saša Čedíková. Ale jinak moc srandy v šansonu není. Myslím si, že v dnešním světě, kdy jsou lidé zničení z těch strašných věcí z domova i ze světa, které neustále slyší, potřebují rozveselit. Přitom veselý text neznamená plytký. Všechny moje písně jsou promyšlené. Vždy se snažím ověřit, zda je text chytrý, i když rozesmává. Je to vlastně náročnější než když někoho chcete rozplakat.
Nové písně si ověřujete na pódiu při vystoupení, nebo nejdříve před menší skupinou posluchačů?
Já se před menší skupinkou stydím! Když teď řeknu, že jsem velký stydlín, tak mi to nebudete věřit.
To máte pravdu. Jak početná je malá skupina?
Třeba deset lidí, před nimi bych se styděla. Ale když jich bude dvacet, padesát či dvě stě, tak mi to nevadí. Kdyby se členové mojí rodiny posadili a já jim měla zazpívat, propadla bych se studem.
Kolik koncertů do roka odehrajete?
Asi kolem stovky. Kromě šansonových koncertů s Vladimírem Iljičem Pecháčkem máme i koncerty Two Voices tria, což je projekt, ve kterém otextovávám slavné maličkosti klasické hudby. A když se všechny koncerty posčítají, je jich docela dost.
Dokážete mi říci, pro koho zpíváte nejraději?
Pro plný sál. Je úplně jedno, kdo tam je a jak je velký. Když lidé přijdou a vědí na co, neuvěřitelně mě to nakopává a celé vystoupení si užiju. Všechny se je snažím dostat na stejnou vlnu. Abychom vnímali tu samou energii, která pak v sále jiskří. Zatím se mi to vždy povedlo.
Co vás inspiruje při psaní písní?
Myslím si, že vše, co člověk prožívá, se někde vzadu ukládá. A později to někde vykrystalizuje. Nemůžu říct, co konkrétně inspiruje danou písničku. Ale něco prožiju, půl roku se nic neděje, a pak to na mě skočí. A spouštěče jsou zajímavé. Když jsem měla psa, tak jsem ho venčila a vždy, když jsem šlápla do lejna po jiném psovi, tak mě napadl nějaký refrén. Další mi přichází na mysl třeba v automobilové zácpě. A poslední rok skládám hlavně na motorce.
Posloucháte i jiné zpěvačky či kapely?
Ano, moc se mi líbí písničky od No name.
To jste mě překvapila.
Já sama sebe taky. Ale mají jednoduché skladby s hezkými texty. Třeba písnička „Čím to je“ je vlastně docela filozofická. Moc se mi líbí i „Jedu za tebou“, kterou nazpívali se skupinou Chinaski. Mám ráda i Horkýže Slíže. Já vím, že to zní úchylně. Vystupuji jako uhlazená šansoniérka s houslemi nebo kytarou. Ale když slyším dobrou věc, třeba i pořádně rockovou, tak si ji pustím na plné pecky. Někdy to potřebuji.
Sníte třeba o tom, že se svými známějšími „kolegy“ nazpíváte hit?
Tyto věci chtějí ponouknutí z hůry, protože asi nejde jen tak za někým přijít, a říct: „Hele, ty se mi líbíš, s tebou bych si chtěla zazpívat.“ Nebo to možná jde, ale já jsem to nikdy nedokázala. Tuhle jsme dělali společný pořad s Václavem Větvičkou, který během koncertu četl ze svých fejetonů. A právě jemu jsem si postěžovala, že vždy, když se chci zařadit do nějaké skupiny, nevychází mi to. A on odpověděl: „Vy se, proboha, nikam nezařazujte! Vy zůstaňte jako solitér.“ A má asi pravdu.
Co vás osobně drží nad vodou, když se věci nedaří?
Když na to přijde, tak o sobě říkám, že jsem věřící. Ale netýká se to absolutně žádné církve ani žádného oficiálního náboženství. Věřím v to, čemu někdo říká Bůh, někdo vesmírná energie. Ať si tomu každý říká, jak chce. A ať s tím mluví, jak potřebuje. Hlavně když s tím může mluvit. Tak jako já.
Jak se daří vašemu synovi?
Můj syn právě oslavil dvacáté narozeniny. Ve volném čase dělá freerun neboli parkour –skáče ze střechy na střechu a podobně. Ne, to poněkud zjednodušuji, je to docela náročný sport. Dokonce spolu s kamarády založili téměř profesionální tým In motion a pečlivě trénují se všemi pravidly, která k tomu patří.
Nebojíte se o něj?
Ukazuje mi videa či fotky, kde se zásadně nedotýká země, je hlavou dolů a tak dále. Beru si poučení od své babičky, která mi vyprávěla, že můj táta ve svých sedmnácti šplhal po kandelábru, protože se tam něco zaseklo hasičům a on jim chtěl pomoci. Babička vykoukla z ona, uviděla ho, řekla jen: „Jejej, na to koukat nemusím.“ a zavřela okno. Samozřejmě mu věřila a byla ráda, že to přežil. Takže úplně stejně beru sportování mého syna.
Co říká na váš zpěv?
Není to jeho šálek kávy, ale respektuje ho. Tu a tam něco prokonzultujeme a vzájemně se obohatíme.
Plánujete ještě další dítě?
Moje babička měla první dítě ve 42 a druhé snad ve 44... Já druhé dítě moc chtěla, ale nedařilo se. Můj současný partner má dvě malé děti, takže já si je vždycky vypůjčím, strašně si je užiju a zase je vrátím. A zjistila jsem, že mi to vyhovuje. Mezitím si můžu budovat svoji práci i koníčky a užívat si čtyřicítku. Je to tak krásný věk!
Na čtyřicet rozhodně nevypadáte.
Děkuji! Určitou roli v tom hraje genetika. U nás v rodině všichni vypadají mladší, mladší se i cítí a jsou „praštění“ v tom dobrém slova smyslu.
Kde strávíte Vánoce?
Jako každý rok se celá rodina sejdeme v osmi až deseti lidech u rodičů. Vždy to tam vypadá jako v židovské škole. Mluvíme jeden přes druhého, mácháme rukama a jíme dobroty. Jsou to skvělé chvíle.
Co je vaším největším přáním do nového roku?
Poslední dva roky jsem měla plné velkých převratů. Nyní je již dokážu ocenit jako báječnou zkušenost. Ale přesto sobě i ostatním přeju to samé. Aby všichni měli svatý klid a byli spokojení.
Další články v kategorii:
Lucie Tučková: Každý člověk je fotogenický
Revoluce v půjčovném zimního vybavení přichází!