 |
 |
 |
 |
 |
 |
Mostar – most mezi světlem a temnotou
Kompletní článek včetně fotografií najdete v rubrice Cestování 04/2012Stari most (překlad do češtiny je velice jednoduchý) přes průzračnou, ledově chladnou řeku Neretvu je symbolem města již od poloviny 16. století. Postaven byl za vlády sultána Sulejmana I. Nádherného. Rychle nabyl proslulosti jako technický div soudobého stavitelství. Byl totiž postaven z jediného ohromného kusu kamene.
Slavný cestovatel Evliya Çelebi jej v 17. století přirovnal k oblouku duhy klenoucí se z jednoho útesu na druhý a stoupající až do nebe. „Prošel jsem 16 zemí na své pouti,“ píše, „ale ještě nikdy jsem nespatřil tak vysoko se pnoucí most.“
Mladí muži, kteří chtěli předvést svou zdatnost i odvahu, se v letních měsících vrhali z mostu do vody. Čekal je pád z výšky čtyřiadvaceti metrů a následně mrazivé objetí řeky. Právě kvůli její teplotě si na tento husarský kousek mohli troufnout jen ti nejodolnější.
Postupně se Stari most stal symbolem nejen města samotného, ale především harmonického soužití jeho obyvatel: po staletí tu vedle sebe pokojně žili muslimové a katolíci, pravoslavní a židé.
Bosna byla odedávna místem střetu kultur, náboženství i národností. V době Osmanské říše se mnoho bosenských křesťanů obrátilo na islám – vytvořilo tak specifické etnikum bosenských Muslimů. Nemálo křesťanů ale zůstalo u své víry. Společně pak vytvořili hrdý bojovný národ, jaký ve svém dědictví mísil kultury všech svých obyvatel.
Jedním z nejsilnějších zážitků při návštěvě Sarajeva – hlavního města Bosny a Hercegoviny – bylo uvědomění si, že v historickém centru města takřka vedle sebe stojí mešita, katolický kostel, pravoslavný chrám a synagoga. Symboly vzájemné tolerance a otevřenosti.
V 90. letech minulého století se bohužel mnohé změnilo.
Mostar – stejně jako celou zemi – zasáhla válka probíhající od března 1992 do listopadu 1995. Konflikt s Jugoslávskou lidovou armádou, proti níž se postavil Chorvatský obranný koncil, vystřídala ještě krvavější bratrovražedná válka mezi bosenskými Muslimy a Chorvaty.
9. listopadu roku 1993 bylo zlomeno samotné srdce města. Stari most – spojnice mezi křesťanským a muslimským osídlením – se za řevu výbuchů rozlomil a zhroutil se do řeky.
A. Bubić o tom strašlivém dni později napsal: „Pracoval jsem ve své kanceláři, když jsem zaslechl zvuk minometné palby doprovázený křikem, že most padl. Nikdy nezapomenu na to, co se stalo poté. Doslova všichni šli k řece. Bomby a granáty dopadaly všude kolem, ale oni opustili své úkryty: staří i mladí, muslimové i křesťané… Přišli všichni a všichni plakali. Protože tento most byl součástí naší identity. Představoval to, co jsme.“
Již krátce po válce se zrodil plán na obnovení mostu i centra města, v němž doslovně nezůstal kámen na kameni. Nešlo o pouhou rekonstrukci historické památky, i když byla součástí UNESCO, ale především o zahojení poraněné duše Mostaru a všech, kdo v něm žili a žijí. Nový starý most nepřekračuje pouze pod ním plynoucí řeku, ale především propojuje minulá staletí pokojného soužití s křehkou současností.
Když se procházíte po Mostaru nyní, jen těžko se ubráníte úžasu. Úžasu nad jedinečnou krásou starého města, především nad neuvěřitelnou tvrdošíjností místních, neboť si z jeho trosek vybudovali nový život. Zůstává mnoho nezhojených jizev a ran, mnoho zhroucených domovů jen pár kroků od centra. Ze všeho kolem ale, stejně jako z celé země, vyzařuje urputné odhodlání a otevřenost novému.
Snad nikde jsme na tak malém území nepotkali tolik tryskající energie, tolik plánů a projektů, jak obnovit poničené, jak navázat na slavnou multikulturní minulost. Ekostatky využívající starého zavlažovacího systému, otevřené domy pro umělce jako platformy inspirace a vzájemného porozumění, dobrovolníci provádějící cizince centrem Sarajeva a umožňující jim vstup do Gazi Husrev begovy mešity, jedné z nejstarších na území Evropy – to je jen několik příkladů z mnoha.
Když jsem se před pár lety chystala do Bosny a Hercegoviny poprvé, narážela jsem převážně na varování. Nezávislé cestování po Bosně se nedoporučovalo obecně a mimo města či turistické cíle už vůbec ne. Největším strašákem zůstávaly miny číhající na neopatrné poutníky od dob Bosenské války o nezávislost.
Miny jsou přetrvávajícím nebezpečím a tragickou připomínkou konfliktu. Jejich obětí v posledních letech rapidně ubývá, nicméně stále se vyplatí zachovávat jistou ostražitost, zejména při pohybu ve volné přírodě. Místní většinou velice dobře vědí, kde jsou nebezpečná místa, a turisty varují. Z opatrnosti jsme si tehdy nechali ujít túru po kopcích v severozápadním cípu země. Ve vesnici většina lidí tvrdila, že už se tam dlouho nikomu nic nestalo, nicméně neskrývali, že do těch míst příliš nechodí. Tak si z toho vyberte.
Ve městech je to jiné. Tam se není čeho bát, pokud se nevydáte prozkoumat zarostlé a opuštěné ruiny domů zničených během války. Právě kvůli tomu koncem 90. let umíralo tolik dětí. Zbytky staveb jsou neodolatelným lákadlem pro dětskou fantazii, v Bosně a Hercegovině se k nebezpečí sesuvu celého domu přidávala ještě nevybuchlá munice čekající na zvědavý dotek lidského mláděte.
Poprvé jsem se do Bosny dostala ze sousedního Chorvatska, v Šibeniku jsme nasedli na autobus. Ten nás převezl přes hraniční přechod v Bosansku Grahovu. Krajina, do které jsme vstoupili, mi od prvního pohledu brala dech. Pozvolné travou porostlé kopce, z nichž jako dračí zuby vystupují běloskvoucí vápencové skalky. Ovce a obsypané švestky. Vesnice plné nově postavených domů a dokladů o tom, jak si příroda vyžádala ruiny původních domovů zpět.
Legenda o zázraku
Cestou jsme se zastavili koupit domácí sýr v maličké vesničce. Skládala se přesně ze šesti pozůstatků vybombardovaných domů a ze šesti nových, sotva dokončených. Jedna přátelská rodina nedala jinak, než že s nimi musíme vypít kávu (ta bosenská věru stojí za to!). Přitom nám vyprávěla o neuvěřitelném štěstí: během útoku, který srovnal se zemí celou vesnici, jako zázrakem nezahynul nikdo z jejích obyvatel. Všem se podařilo utéci. Srbové i Bosňáci se pak vrátili a rozhodli se začít znovu. Díky sousedské pomoci už všichni mají kde bydlet.
Podobných příběhů je tato země plná. Asi nejsilněji na mne zapůsobilo pevné přátelství dvou farmářů dobývajících si nelehké živobytí ze země jen o pár desítek kilometrů dále. Dva ne zrovna mladí muži žijí v dřevěných domech vzdálených od sebe asi kilometr. Každý má kousek pastviny, nějaké ovce a kozy. Kravku vlastní jen jeden, o její mléko se ale dělí. Seděli jsme v jediné místnosti, jež sloužila jako kuchyně a ložnice, podávali si krajíce čerstvého chleba s mladým sýrem a nestačili odmítat domácí pálenku. Naši dva hostitelé, soused se přišel podívat na neznámé tváře, se předháněli ve vypravování místních pověstí a legend. Vše ještě zpestřovala naše snaha dorozumět se improvizovanou „paslovanštinou“ mísící slova z nám známých slovanských jazyků. Teprve při loučení jsme zjistili, že oba muži ztratili své rodiny během války. Mladší z nich byl bosenský Muslim, starší Srb.
Bosna a Hercegovina je nádherná země.
Nenechte se odradit předsudky a obavami, jimiž se tak snadno nakazíme při sledování černé kroniky vydávající se za zpravodajství.
Nejezděte tam ale pouze sbírat fotky a suvenýry. Přijeďte s otevřeným srdcem, nevtíravou zvědavostí a touhou proniknout pod povrch věcí. Potom se setkáte s přátelskými lidmi, kteří vám milerádi pomohou, když to budete potřebovat. Přivezete si zpět vzpomínky, jaké vám budou dodávat odvahu v každém okamžiku, kdy budete mít dojem, že vám starosti přerůstají přes hlavu.
Další články v kategorii:
Historický Berlín a Tropical Islands
Karibikem Středomoří je Sardinie